Občas shrne někdo z účastníků terapie tmou své prožitky do pár řádků a sdílí tak průběh svého pobytu ve tmě. Ovšem Lucie o svém týdením pobytu napsala rovnou celé několika stránkové dílo, jenž je jako malý román… chcete-li se ponořit do prožitků a vnímání jejího příběhu, jste zváni …
VESELOU TEMNOTU… A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!
Dnes zaznamenávám, podobná nevidomým mistrům, slova – pokládám jeden obrat za druhým bez řádu a pravidel, takřka nedbale, bez ochranné ruky intuice a vyšší perspektivy… jelikož se světlo již stalo součástí mého zraku a zpočátku oslnivý jas čerstvě napadaného sněhu v mé mysli už vybledl, aby uvolnil místo pozemským myšlenkám a přísně nastaveným zákonům Času. A přestože tma číhá za hlubším významem těchto slov, věčnost zívá v skladbě těchto vět (které se stávají květnatějšími, hustějšími i členitějšími, přesně tak jako poupata samotné temnoty), vlastní podstata nám protéká mezi našimi marně lapajícími prsty, rozlitá, kapka za kapkou, na dlážděnou podlahu našeho každodenního života – života, který žijeme navždy obklíčeni světlem. A jak se již tak stává – obklopeni takovým množstvím světla, že je už ani nebereme na vědomí… Tudíž se nám, lidským bytostem, povedlo uvěznit se – navěky zavěšení jak na pružině mezi světlem, které nevidíme, a temnotou, které jsme byli naučeni se bát…
O co se tedy mohu podělit po jediném týdnu ve tmě? Zdá se to být příliš dlouhé někomu, kdo je navyklý, že si jeho smysly vyžadují být ustavičně naplňovány a obveselovány? Zdá se to být tuze krátké jinému, jenž si chce připomenout celé své dosavadní žití – upamatovat všechny pocity, barvy, vůně i sny? Těm, jejichž tužbou je pohroužit se hlouběji do svých duší a požitkářsky ohmatat každé ze zrníček jejich prchavých dojmů? A co Temnota? Hraje hry času, jak je i my známe, nebo je to pouhopouhá vše obklopující masa tiše krouživého nekonečna? Nejsem schopna Vám zodpovědět jedinou z těchto otázek… ale mohu Vám povědět, jaký je to pocit mít navždy rostoucí, navždy se proměňující temný démantek v srdci. A vím, jaké to je, když jej opatrujete jako hojivou a ryzí část sama sebe. Nyní již znám, jaký je to pocit mít pravdivý kousíček duše. Tušení, jemuž můžete navždy věřit.
Oči temnoty
Temnota se rozvíjí v tisícibarevné kvítí. Poletuje na zlehka zvlněných křídlech tmavomodrých pírek, a tu proklouzne do našeho těla, v podobě obřích duhovitých hadů či ostnatých housenek, a ihned nazpět. K čemu máte zrak v temnotě, když brzy zjistíte, že to, co vidíte se zavřenýma očima je totožné, jako to, co zříte s očima otevřenýma? Ve tmě se Vám zrak stane ústrojím víry. Ve tmě oči konečně započnou dělat to, k čemu byly stvořeny – začnou pozorovat. Pozorovat Vás samé. Váš vnitřní svět. Záhy se začnete radovat, a nové oči si velmi pochvalovat. Vidí přes objekty, dokonce zří hebký, barvami hrající žár, který jak nejjemnější lesklé hedvábí halí Vaše tělo, a současně Vás ještě – nějak – ujistí o Vaší opravdové, hmatatelné existenci na tomto světě. A pak, jaký to požitek – hodiny a hodiny upřeně pozorovat vlastní bytí, či sledovat barvy, hbitá stvoření, květy nebo trpasličí galaxie plující kolem. V mém případě se drobounké a sotva postřehnutelné duhy prvních dní proměnily v pestrobarevné obří plazi (třebaže, pravda, připomínali spíše gigantické, huňaté housenky), jež bez přestání plachtili tmou nejen kolem mě, ale i mnou. Čas od času slabý elektrický náboj proběhl jejich těly a pozměnil jejich zbarvení. Čas od času to vypadalo, jako kdyby setřásli, zatímco proplouvali kolem, ze svých dlouhých, ostrých chlupů miniaturní hvězdokupy i černé díry. Když jsem o nich přemýšlela, došlo mi, že jsou tou nejlepší vizuální reprezentací mé vitální energie. Byly mnou, byly okolním prostorem. Tak jako tak, byly a to je to nejdůležitější. Ke konci mého pobytu jsem pociťovala, že jsem již viděla vše, co jsem vidět potřebovala. Věděla jsem, že to bylo v temnotě, kde se všechny barvy, stíny i odstíny prvně vylíhly z vajíček našich snů, lačné po věcech, lačné po zážitcích… také jsem zjistila, že když zatlačíte na svá oční víčka, jen trošičku, uzříte zrníčka velmi jasných světel, které brzy rozkvetou v ty nejsložitější z tvarů a ulétnou, propuštěná, do vnějšího světa, podobná právě zrozeným můrám z nejprapodivnějších představ. A když pohasnou, temnota, na okamžíček, nepatrně zbělá. Nepobízej svou duši… má své vlastní tempo. Počkej na sebe, na této křižovatce.
Sluch temnoty
Ve tmě zvuky ožijí, proplouvají jak hejna ryb v mrštných harmoniích, uhánějí na vlnách našich emocí, v tocích našich myšlenek. Rezonují Vámi v četných, zřetelně rozpoznatelných témbrech a odstínech, proměňují Vaše tělo v choulostivý hudební nástroj. Vaše kosti Vám připadají duté, a tóny se v nich odráží jak v prostorné jeskyni. Hovory, které vedete se svým tělem v temnotě, mají neuvěřitelně zevrubný a poučný charakter. Opakování Vašeho jména se stane mantrou starostlivě sledované stezky, kterou Váš jazyk vymačkává do patra Vaší totožnosti. Zpívavá meditace se přerodí v upřímnou ódu na vděčnost. Dech a vítr se spojí v jedno – tudíž se stanete částí početného chóru univerzální existence… jelikož je to vlastně srdce, odkud zvuk pochází a kam se navrací, poté, co si zaskotačil v hmotě. A ticho – ticho není ve skutečnosti velmi tiché. Ticho si hvízdá i bzučí na nejvyšších frekvencích. A když v úžasu nasloucháte svému Já, svému srdci i tělu, začínáte rozumět souvislostem mezi Vámi a vším ostatním. Vskutku, v temnotě se Váš sluch stane smyslem spojení – s prostorem kolem Vás, s Vámi samými, i se vším, co je. Svět tam venku se stále otáčí, a sem tam zaslechneme pištivé zvuky ředěné hudbou našich vlastních duší… a tak se stále dotýkáme Času, či jinak, tak se Čas dotýká nás (i když dosud přebýváme v lůně ticha, sluji věčnosti) s jemnými tykadly vzdálené, ovšem stále přítomné reality.
Tělo temnoty
Jakmile se temnota stane Vaším tělem, Vaše tělo se stane celým světem. Když jsem tančila (divoce jak propletená klubka háďat či vkusně jak přistávají labutě), když jsem se procházela (a našlapovala mezi zdmi dýchavého dřeva), když jsem se kolébala místností (jak rákos na břehu jezera, okouzlen svádivými, větrnými flétnami), tu jsem konečně pochopila, co znamená být částečkou a přitom zůstat celá. Každá z jogínských poloh byla životní příležitostí – ušitá přímo na život člověka – souhvězdím, v němž se časoprostor zavinul, svým způsobem, sám do sebe. A přitom se všechny zdály možné, půvabné a přitom prosté. Byla jsem bohyní Nút, a v podobě hvězdného nebe jsem viděla sama sebe, jak se klenu nad křehkým klenotem naší Země. Byla jsem rybkou, laškující v střemhlav zurčících říčkách, a vzduch ke mně přicházel prosíván měsíční září. Byla jsem věží i stromem, vránou i psem… a mnoha, mnoha dalšími. Mé tělo vědělo, jak hrát každou z těchto bytostí, stejně tak jako ví, jak vstřebávat pokrm či jak se připravit k spánku. A když jsem si podřepla, a sála hutnou a výživnou sílu země, nová obloha se rozevřela pod mými chodidly, a já pozorovala právě zrozenou nebeskou báň, zpěněnou v bytí, v kaluži, v níž se rozlila má ranní modlitba. Ovšem i na strasti došlo. Přicházely a štípaly mě klepítky podráždění i zahálky. Vstoupily a zdolaly mé tělo, rozlepily jej v místě dávno zapomenutých jizev a podlitin z příliš vážného, bezohledného žití. Byly skutečným zrakem těla, ukázaly mi, kam se dívat a co vidět i jak se uzdravit – jak zahojit mou minulost, která ještě nebyla vyprázdněna, i mou budoucnost, jež mě zneklidňuje právě pro opomíjené minulé. V temnotě Vás tělo obdarovává radostí i žalem. Je jevištěm, na níž Vaše duše přehrává klíčové scénky Vaše života, zas a znovu, dokud nepochopíte jejich význam. V temnotě Vaše tělo na sebe bere podobu všeho, co si přejete, a zároveň Vás nechá pocítit, jak nicotnou částečkou Života jste. V temnotě přináší tělo moudrost být kapkou a přitom celkem… s tou máte sílu pochopit ta nejmenší i největší z nekonečen.
Mysl temnoty
Nejdříve jsem začala s místy. Je pravda, že jakmile se ten či onen dům, město, země, stanou Vaším domovem, odcizí kus Vašeho srdce… ždibec, který tam nadobro zůstane (jak sazenička, svírající milovanou prsť svými jemnými, a přitom houževnatými kořínky vzpomínek), i když odejdete. A tak Vám bude, podobně jako tulákům, navždy scházet každé z místeček, které Vám byly drahé… ano, každé, včetně toho, kde zrovna jste (jelikož jej již nevidíte zvenčí, zrcadlem nostalgie a tužeb).
A tak po letech jsem se opět ubírala po sluncem rozpáleném dláždění bulvárů dálnovýchodních měst, s hebkým kvítkem plumérie v dlani, a ty samé staré úvahy roztesknily mé čelo. Bosa běžím svěže zelenými stráněmi hor kraje Cauca, a lovím letmé zákmity smaragdových kolibříků. Vděčná, že uchovávám v paměti každičkou, i sebemenší podrobnost, zavítala jsem na skryté velšské pláže, a ještě jedenkrát objala přátele, které jsem znávala, již mrtvé i ty stále ještě žijící, třebaže všechny časem pozměněné. Vykračovala jsem si druhdy důvěrně známými uličkami do bývalých zaměstnání i výčepů, míjela povědomé domy, pokyvovala známým tvářím… A takto jsem se, nanovo, procházela po všech představitelných stezkách mé minulosti i dnešního života. Byla jsem ještě jednou batoletem, stojícím před čarodějným zrcadlem mého prvního, lidského rozpoznání sebe sama. Opět jsem se učila nové zvuky i výrazy, jazyk stále ještě neobratný, a přitom pyšný na svou dětinskou divokost. Znovu jsem pozbyla bezmeznou moudrost novorozeněte, a opět podlehla beznaději dospělé samoty. Pak přišly jasnější dny a já si vychutnávala kdysi zapomenuté příchutě u dávno ztracených hlasů mých milovaných, divila se mým někdejším nápadům, a vysmála se kdysi dávno vybledlým trápením. Záhy jsem si uvědomila, že si mohu vybrat jakékoliv místo, tvář, pocit či vjem, které si jen budu přát… bylo to, jako kdyby se celý život přede mnou rozprostřel, abych si mohla vybírat tu či onu z jeho lahůdek, popít dříve hltané šťávy zas a znovu, pouze nyní s větším požitkem někoho, kdo již ví, čeho si skutečně cenit… co stojí za to hledat.
Ovšem brzy má mysl začala přeskakovat z místa na místo, ze vzpomínky na vzpomínku jak opička, ženoucí se po útlých větévkách vachrlatých asociací (zkratek přes prostor i čas, jaké odkryjí leda sny či déjà-vu), poháněná neukojitelnou zvědavostí a smělou hravostí. Není divu, že byla lidská mysl v tolika tradicích přirovnávána k opici! Je tak těžké ji zastavit, přinutit ji usednout a naslouchat. Lidská mysli, žádám tě, pozastav se na chviličku, přestaň pokoušet vždy prchavého ďábla opojné paměti a uhrančivých dojmů. Pravý um je v tom jít hlouběji, udržovat pozornost, a pak stát nehnutě v okamžiku absolutní svobody, ve věčném TEĎ mezi myšlenkami. A přesto všechno jsem se dál pohybovala… i když jsem věděla. I když asi již ne jako opice. Místo toho mému vědomí narostl želví krunýř, jenž vzpomínky, více soustředěné a pomalého tempa, ochraňoval. Přinejmenším po nějaký čas.
Jakmile jsem si jednou navykla na svou svobodu, a mé nitro bylo nakojeno oním znamenitým časem, který jsem měla jen sama pro sebe (tak moc chtěným, tak moc postrádaným, jen já jsem to ještě nebrala na vědomí), začala jsem hrát další hry. Byla jsem živly, živočichy, bylinami i kamením, brala na sebe jejich instinkty, jejich niterná uspořádání, jejich postřehy i city. Rozevřeli mi jádro svého žití, a já sehrála úlohu jejich pohybů i hlasů. Ovšem pak, zas jednou zahleděná do malátně krouživých larev mé vlastní energie, jsem opět dospěla ke skálopevnému přesvědčení, že co je zvenčí, je také uvnitř, a uvědomila jsem si skryté léčky těchto hrátek. Učí Vás rozumět ostatním, i Vás pobaví, to jistě, ale i tak Vás stále nemohou přimět dotknout se čehokoliv vně sebe. Jste to stále Vy: Vy-stromem, Vy-kočkou, Vy-vodou, Vy-kamenem se stáváte… Vždy vázáni k Vašim smyslům, k Vašim vzorcům myšlení, k Vaší představivosti, k Vaší minulosti. Mysl je neuvěřitelně nápaditým, všestranným náčiním. Pokud je ho používáno moudře, vykonává na Vás, a všem okolo Vás, zázraky. Ovšem nezapomínejte! Je skrznaskrz lidská, a vnější skutečnost je mimo dosah jejího tápání, alespoň prozatím.
Nicméně, v temnotě Vám mysl umožňuje odhalit nesmírnou svobodu uvnitř Vás samých. Volnost pohybu i volnost nehybnosti. Svobodu potulovat se minulostí Vaší i kohokoliv jiného, i svobodu jen tak jednoduše existovat v tomto momentě. V temnotě je mysl měřena svou rychlostí i hloubkou. To jsou její přednosti… a čím více máte jedné, tím méně druhé… stejně tak jako v každodenním životě. Avšak pouze tehdy, když oděni temnotou a tichem, opravdu pociťujete ony hlubiny, vskutku cítíte onu rychlost.
Sny temnoty
Jak je jen zábavné vyhledat útočiště v náručí barev, v trhlině, jež se rozevírá, když za noci připlouvají sny. Ve tmě jsou spánek a noční snění tím, co přináší světlo i tvary. Ve stísněném prostoru to jsou sny, které Vás zvou k procházkám, k toulkám kamsi, mimo Vaší vlastní, vědomou volbu, s nimiž se vydáte na netušené plavby, které Vás vtlačí do nepoznaných labyrintů. V temnotě se sny zdají jaksi skutečnější než samotná skutečnost… a usínání je jak plutí na hladině čarovného jezera, kdy netušíte, kam Vás zanese něžný proud… doufáte v podmanivé příhody, jež Vás očekávají na druhém břehu. Tak jsem viděla moře neuvěřitelně jasných barev, a mé zaslíbení temnotě bylo opakovaně přerušováno rušivými paprsky zlatavého světla.
Jenže sny mají ještě další překvapivé vlastnosti, které nebereme zcela na vědomí v našem každodenním životě. Nejdůležitější je, jak vyrovnávají naše frekvence. Zatímco se naše pozornost soustředí na racionální činnosti a světské záležitosti, sny provádí naši duši po podivuhodných, kouzelných místečkách, a dovolují nám se vznášet, zavítat do jiných světů či spatřit budoucí i minulé. A tak byly v temnotě, určené k meditacím a rozjímání, sny, které zaplavily mou odpočívající duši, spíše všední a nijaké. Ovšem z výjevů, které mi předvedly (a některé byly velmi staré, a jiné nové a překvapivé), jsem byla schopna sestavit pravdivý obrázek své vlastní duše; viděla jsem zcela jasně všechny ty nevyřešené problémy, strachy, jimž jsem se vyhýbala, i dávno zapomenutý stud. A tak sny k nám přichází s jediným, pravdivým zrcadlem, v němž vidíme sami sebe… a jelikož sny dlí mimo říši Času, odraz, jejž uvidíme, může bez varování nastavit jakýkoliv okamžik našeho života… ovšem obraz bude právě tím, který potřebujeme vidět.
Věnujte tudíž pozornost svým snům, hýčkejte je a živte ve svých vzpomínkách, jelikož mohou jednoho dne uzdravit Vaši duši. Jsou jak chapadla Vašeho vnitřního Já – slabé a choulostivé tělíčko skryté v tvrdé černi lastury osobnosti, kterou se stáváte, když čelíte vnějšímu světu. V temnotě sny představují moudrost vyrovnanosti. Přináší plné poznání sebe sama a přimějí nás podívat se na nás samé v zrcadle pravdy.
Umění být poustevníkem
Chaloupka, v níž jsem přebývala a učila se používat mé smysly, mysl i úsudky naprosto novým způsobem, byla zvána Poustevnou. A tak jsem, jako muška po tisíciletí lapená v jantaru temného lesku bytí, přistihla sama sebe při hloubání, co přesně znamená být poustevníkem. Je podstata poustevničení zcela ženského rodu? Jedná se o stezku bezvýhradného přijímání i odpuštění? Je poustevník samotářskou postavou, obrostlou mechem a břečťanem, tiše vysedávající ve tmě, a vyčkávající, co přijde? To jsem se domnívala… a tak jsem čekala… a čekala… a běda, po nějakém čase jsem si uvědomila, že čekání vůbec není tím, za co jsem jej měla, že čekání je vlastně také činností. Skutečný poustevník by tedy měl být vše přijímající, zbavený hladu i strachu… a všech očekávání. Jak moc zanedbáváme naši femininní esenci v každodenním životě! A přesně tak je tomu i s temnotou – učíme se popírat její význam, krásu i léčivou moc. Tak moc jsme si navykli hodnotit naše životy podle míry nepřetržitého, regulovaného růstu, činů a výkonů, až jsme zapomněli, že musíme žít v rovnováze s niterným hloubáním i tichem a klidem. Jelikož jak bychom kdy mohli dát vnějšímu světu cokoliv hodnotného a původního, pokud si nenajdeme čas poznat sami sebe? Došlo mi, jak to bylo trefné, že jsem odešla do tmy znovu nabýt podstatu mé ženskosti, onu dlouho zanedbávanou část mě samé.
Tak jsem se tedy stala poustevnicí, a již na nic nečekala… zkrátka jsem byla; prostě jsem si hrála a dělala, co mě napadlo. Vnitřní svět splynul s tím vnějším pod tajemnými křídly tiše plachtících ptáčat, jaká jsem spatřila tu a tam, když mi proletěla nad hlavou. Cítila jsem, že vnitřní i vnější byly jedním. Poznala jsem to, jelikož se výjevy neměnily, ať už jsem měla oči otevřené či zavřené… a nezměnilo se ani, jak jsem viděla své tělo – s mlhavou duhovou aurou, pulzující okolo. A když bylo vnitřní a vnější tak zjevně jedním, tam, v Poustevně, nebyl důvod se domnívat, že je tomu v našich všedních životech jinak. Ovšem právě když jsem si navykla na toto život měnící poznání, vše se opět změnilo. Jelikož poustevník přijal hosta.
Pozdě v noci, po meditaci, během níž jsem se cítila, jako kdybych seděla v jeskyni hlubin neznámých hor, a poté, co jsem odříkala posvátné slabiky a vyzpívala oslnivě kolotavé zvuky, právě když jsem se připravovala k spánku, kulisy okolo mě se zásadním způsobem vystřídaly. Místo mých poklidně (a já bych dokonce řekla lenivě) proplouvajících housenek, temnota kolem se proměnila ve světle i indigově modré klenby, z nichž visely, podobné stalaktitům, světélkující trsy barev. Vzduch byl naplněn nepopsatelnou úctou i vděkem. Krátce poté jsem zaslechla, vedle mé hlavy, jasně rozpoznatelný dech. Trval několik minut, a já věděla, že jsem byla navštívena. Netroufám si říci, čím či kým, ovšem bylo to kouzelné a přitom podivně přirozené… jako kdybych právě objala nové stupně existence. V tom okamžiku byla má duše připravena… stala se dušičkou skutečného poustevníka, byť třeba jen na velmi krátký čas. Ráda bych věděla, kdypak to asi bude příště?
Nyní vím, že ona scenérie, již zříme v temnotě (a bezpochyby bychom byli schopni se naučit, jak ji vidět i v našem všedním životě, kdybychom se cvičili), není pouze naší vlastní frekvencí, našimi vlastními myšlenkami a představami, ovšem je to křížení naší energie spolu se sílou místa a všech bytostí okolí. Veškerá naše existence je střepinou, a rozkvétá v hrozny, tak každá z jejích částí obsahuje v sobě vše ostatní, vše, co je… záleží pouze, kterým směrem obrátíme naši pozornost. Tudíž měníme vše skrze naše myšlenky, záměry, volbu a skutky… jen si představte vzít na sebe takovou zodpovědnost!
Když se blížil konec mého temného týdne, uvědomila jsem si také, že jsem se, paradoxně, cítila propojená se vším. Žádný způsob, jak navázat spojení s kýmkoliv z vnějšího světa. Žádné zprávy ani vzkazy. A nulový zájem o svět. „Svět se o sebe postará sám,“ opakovala jsem si, v žertu, neustále. Jsme my, lidé moderní doby, nuceni, v takových podmínkách, cítit se sami? Ne, když přivítáme nehledavé srdce poustevníka, ne, když připustíme, že štěstí cvrliká jak ptačí píseň našimi buňkami, bez přestání, každičkým okamžikem našeho života. A to je jak jsem se cítila – proplouval mnou vesmír, byla jsem součástí všeho. Nikdy přebytečná, nikdy zapomenutá, nikdy odlišná od toho, co bylo. Milovaná pro pouhé bytí. Jako dítě.
Člověk se musí nejdříve odloučit, a odejít do poustevny, ovšem skutečným poustevníkem se stává teprve, když je plně živen univerzálním propojením se vším Živým. Jakmile se staneme vším, již není o co usilovat. Tudíž poslední moudrost poustevníkova zní: Žij v tomto spojení, a pozoruj… a pak, když nastane ta pravá chvíle, buď připraven odvážit se do širého světa.
Umění vyjít
Stejně jako princezna Chazarů, Ateh, začala jsem se i já postupně nudit mými každodenními myšlenkami. Ve vnějším světě nosíme své úvahy jako oděv, den za dnem, ty samé, aniž bychom se nad tím byť jen pozastavili. Vybíráme si svůj styl, oblíbené barvy… jednou a navždy… a právě tak naše myšlenky přichází, poslušně se otáčí naší myslí, jako pevné, dobře sestavené koleso, jedna následuje druhou v zástupu tisíckrát myšlených idejí a totožných mínění, znovu a znovu… v soukolí stereotypů… v hodinovém strojku neradostného, identického toku dní i nocí. Tak moc jsme si na tyto myšlenky navykli, až si – v mnoha případech – ani neuvědomujeme, že je myslíme, že je prožíváme znovu a znovu, donekonečna. Ty samé vzorce, ty samé příběhy, ty samé scénáře, ta samá přání, ta samá zklamání. Ale mě již začaly nudit, a tak jsem nyní velmi obezřetná s každou takovou myšlenkou, a ptám se po jejím původu i jejím smyslu v mém současném životě… a to byl další z nesčetných darů, jimiž mě temno obdařilo.
Jelikož v temnotě se Vaše úvahy a vzorce myšlení nemohou schovat za čilé, přebíhavé příhody a křiklavě třpytivé cetky, jaké vyplňují všední dny. Ve tmě je vidíte zcela jasně, takové, jaké ve skutečnosti jsou – konečně čelíte jejich odhalené, obludné podobě. Ano, vskutku, jak pošetilé se mi zdály v oné temnotě pokojného tepu! Rušivé úvahy a nepraktické vzorce byly vysety do mého vědomí dávno, kdysi dávno, možná dokonce předtím, než jsem se narodila – poučka o soutěživosti, obětování se, odsuzování, vytváření si nesmyslných představ, tíseň a strach z času… a mnoho dalších. Ty pak v temnotě připlouvají jak obří lodě, zneklidňující poklidné vody uvolněných vln uvědomění.
Ale to vše není dost. Rozpoznat vlastní myšlenky, zkrotit mysl v klusu, uchlácholit Vaši těkavou dušičku… to by ještě nestačilo proměnit kvetoucí trsy všezahrnující, živoucí existence… jelikož záměr, stojící za činy, je nejzávažnějším prvkem v umění vycházet z temnoty… a poslední metou je láska coby všeobjímající soucit. Jen láskou začínáme rezonovat s nejdůležitějšími harmoniemi tvůrčích sil Vesmíru. To mi vždy připomene buddhistický příběh o mnichovi a jeho Mistrovi:
Učitel sledoval, v úžasu, jak se jeho učedník usadil k dlouhým meditacím a posvátným nápěvům, a trávil dny i noci v hlubokém rozjímání i na modlitbách. Jednoho dne, když byl mladý mnich opět připraven, aby započal svou denní meditační rutinu, Mistr sebral zrníčko písku na jedné straně svatyně, a pohodil jej na druhé. A znovu a znovu. To, samo sebou, upoutalo pozornost mladistvého novice. „Proč nosíš zrníčka písku z jednoho místa na druhé, Mistře?,“ zeptal se. „Inu,“ odpověděl Mistr, „rád bych vytvořil hluboké údolí na jedné straně naší pagody a vysokou horu na straně druhé; okolní rovinatá krajina mě již začala trochu nudit. Chtělo by to nějakou změnu.“ „Ale Mistře,“ poznamenal mnich, „nikdy nebudete schopen tento těžký úkol dokončit, trvalo by Vám nekonečný počet životů dosáhnout něčeho takového, a jaké by to bylo plýtvání Vaším životem!“ „A přeci,“ usmál se Učitel, „bych stvořil vrch i dolinu předtím, než ty bys dosáhl Nirvány svým rozjímáním.“
Ano, vskutku, k čemu jsou meditace, představy, jóga i přednes zasvěcených chorálů dobré, když sledují za cíl pouze osobní uspokojení, jestliže jsou prováděny výhradně kvůli naplnění sobeckých tužeb jednoho člověka. A tak je to láska, která stojí, jak pravý cíl, za veškerou činností všedního dne, již konáme v zaručeně reálném světě, tam venku! Je to výlučně láska, jež nám pomáhá žít v radosti a smíru sami se sebou. A tak samotář vychází ze své sluje, a stává se Mistrem, který ví, jak vidět světlo.
Umění vidět světlo
Když se rozevřely dveře, a já měla spatřit jas, nejdříve jsem si jej – vědomě – nevšímala (tak moc jsem si vychutnávala temnotu, až mi připadalo, že její nedotčenost bude poškozena), proto jsem jej neviděla. Ovšem poté, když jsem si připustila onen zvrat, hrotitý, zlatavě zbarvený paprsek nemilosrdně pronikl pokojem, jako kdyby to byl ten nejostřejší meč. A pak jsem užasla… předně, jak jsem jej mohla nevidět? Tak jasný, tak oslnivý… tak moc naživu. Onen křehký proužek světla připomínal slepeckou hůl, již vnější svět, svět světla, využil k obezřetnému průzkumu této neobyčejné, temné místnůstky, předtím, než vstoupil, a dal, svým zlatavým dotekem, věcem jejich tvary i zbarvení. Cítila jsem, že čas vypršel… a zatímco jsem se ploužila ke světlu, připadala jsem si, jako bych následovala ukazováček andělů. Veškeré obavy z proměny vymizely; láska a zvědavost mě přitahovaly, za srdce, blíž a blíž.
A když jsem otevřela dveře docela, přistihla jsem se, jak zírám, v naprosté nevíře, na cosi neuvěřitelně krásného – viděla jsem jiskřičky milionů barev, jemné, a přeci prudké. Třpytily se přede mnou jako ty nejjasnější a nejvzácnější ze všech stvořených skvostů. Čerstvě napadaný sníh. A nebe se dmulo horkou tekutinou zlatého oceánu proudů slunečních paprsků. Byla jsem doma. To byl svět, ke kterému jsem patřila.
Když jsem se vrátila do Poustevny, abych si zabalila své věci, přečetla jsem si zápisky, které jsem zaznamenala, zatímco jsem byla ponořená v temnotě. V posledním, nejdůležitějším, což byl vzkaz mně samé, stálo:
„Prožij svůj život v lásce i hře. Jen na těchto dvou záleží.
S úctou… Tvá Temnota“