Jana hodnotí svůj pobyt ve tmě: „Název pobyt ve tmě je zavádějící!“

Milý Vladimíre,
jak jsem slíbila, posílám raport o mém pobytu ve tmě. Začnu obecnou poznámkou o muzicírování. Myslím si, že do propozic stačí dopsat jednu větu: „Hrát na hudební nástroje a hlasitě zpívat je možné, pokud to nebude jinému účastníkovi pobytu vadit.“ A není co řešit.

Teď k tomu podstatnému. Vyjadřuju Ti, Vladimíre, hlubokou vděčnost za to, co děláš, jak to děláš, co jsi mi umožnil prožít a poznat. Vím, že pobyt ve tmě pro mě neskončil pozvraceným listím a zaklapnutím brány Místa v srdci. Jde o kontinuální proces, o trvalý dar, jehož hodnota bude dále narůstat. Poustevna zůstane v mých vzpomínkách kuklou, z níž jsem vylétla jako motýl, omámený dosud nepoznanou intenzitou vůně tady a teď …

Ptal jsi se, jestli pobyt splnil mé očekávání. Naštěstí se tak nestalo! Nemohlo k tomu dojít z prostého důvodu: žádné očekávání jsem neměla. Nepřišla jsem do tmy nic hledat ani řešit. Záměr byl potkat se sama se sebou a pozorovat, kdo (či co) se vlastně objeví. Nabídla jsem prázdnotu a bylo mi dáno tolik, že mě to v sobotu dopoledne fyzicky doslova převálcovalo. S pokorou přijímám – žádné zrození není snadná záležitost.

Název „pobyt ve tmě“ je totiž zavádějící.

Tma vládne asi dva dny, po té je nemilosrdně vytlačena kaleidoskopem nepředstavitelně působivých, ale i bizarních, stále se pohybujících tvarů a barev, vše „jede“ v nekonečném prostoru, absolutním tichu a dosahuje až na dřeň. Ať s očima otevřenýma, zavřenýma, přikrytýma rukama – není úniku.

Marný pokus popsat nesdělitelné …

Po návratu domů je mi den po dni lépe a lépe. Náš společný život (s Vladimírem žijeme spokojeně 35 let ve svobodárně) je z mé strany lehce vychýlený z obvyklých stereotypů ve smyslu „nemusíme nakupovat – vždyť všechno máme; „nemusíme vařit – je tady chleba, špek, víno (a kešu oříšky – díky!); nemusíme prát – ještě nesmrdíme; nemusíme mluvit – stejně není o čem; hlavně pomalu, potichu, prosím zhasni; je mi krásně – opravdu se nic neděje; děkuju, nic nepotřebuju, dej mi trochu času (zvlášť zábavné, když neexistuje)“!

Vladimír jako voják, zvyklý velet, mě celoživotně rád škádlí větou „jsem starší a byl jsem v Rusku!“ To jsou samozřejmě nedosažitelné veličiny, které jako mladý žabec musím respektovat, ale teď se váhy začínají dorovnávat … Už se těším, až mu odpovím „ty jsi byl v Rusku a já byla v zde v poustevně!“ Rádi a často se smějeme – to je náš recept pro zvládání všech těžkostí života …

Hřejivou emoci ve mně probouzí Lucia. Ženskou intuicí okamžitě vycítila, jak to u nás doma „chodí“, bylo příjemné spolu před obědem „pobejt“… Možná by ji tento dopis potěšil víc než tofife, ale to je, Vladimíre, jen na Tobě a omlouvám se, pokud vstupuju někam, kde nemám co dělat. Tak to asi vše, co toužím sdílet …

Milí kamarádi, oběma Vám znovu upřímně děkujeme za otevření nové dimenze života, přejeme vše dobré a ať se Vám ve Vašem bohulibém poslání daří!
Máte trvalé místo v našem společném srdci.
Jana a Vladimír

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.