Chcete-li světlo, běžte do tmy – prožitky Radky z pobytu ve tmě

Chcete-li světlo, běžte do tmy – prožitky Radky z pobytu ve tmě

5.12.2016 Pobyty ve tmě - terapie tmou 0

radomila-antosova49867956_0Chcete-li světlo, běžte do tmy – tak pojmenovala zachycení svých prožitků při pobytu ve tmě Radka a prostřednictvím tohoto příběhu sdílí s námi všemi. děkujeme

Místo v srdci – tak to pojmenoval Vladimír, který tohle „hobití“ království spravuje a zvelebuje. Nachází se na Prostějovsku, na kraji lesa a vesničky, kde končí silnice – požehnané místo.

Pod názvem „Místo v srdci“ najdete i webové stránky s kompletními informacemi i podrobnými radami k pobytu ve tmě – třeba i jak si dělat poznámky.

Cituji ze svých záznamů: „ Úterý 11.10., v 16h jsem zhasla světlo. Po chvilce jsem ještě jednou rozsvítila (to se smí 🙂 – myslela jsem si, že asi po 15 minutách – a ono jen po 6… Drobně prší a jinak je ticho.“

Tma tmoucí, dám ruku před obličej a nevidím vůbec nic. Jsem v chatce zvaná Poustevna, v jednoduché dřevěnce, z místních chatek je ta nejmenší, ale i tak je tu dost místa na protažení a cvičení typu jóga apod. Také je nejlevnější, na pobyt jsem se přihlásila jako náhradník pár dní před nástupem za někoho, kdo odřekl. Tak to vyšlo – jak je mým častým zvykem, bez dlouhodobé rezervace předem. O pobytu ve Tmě jsem ale věděla už delší dobu a na netu si našla info z různých zdrojů. Nalákalo mě i to, že nešlo o celotýdenní pobyt – na to jsem nějak neměla odvahu, takže mě čeká povalování se ve tmě od úterý do sobotního rána.

chatka-pro-pobyt-ve-tme-v-miste-v-srdci-terapie-tmou

Postel je nízká – jak když je matrace na zemi, později mi to trochu začne vadit, nemám možnost si aspoň na chvíli sednout tím naším běžným, evropským způsobem. A to jsem zvyklá sedat doma často na zemi, na polštáři apod. Mám tu též přehrávač (bez jakéhokoliv světýlka) s několika usb nahrávkami a také malou místnost s wc a sprchou – bez dveří a prahu. Vše je upravené tak, aby si člověk při pohybu ve tmě neublížil. Z „koupelny“ pak vedou klasické dveře do malé předsíňky, kam mi můj pečovatel Vladimír podle domluvy donese jídlo, čaj apod. Na úterý jsem nechtěla nic – mám ještě zbytek svých zásob a na středu jsem si objednala jen čaj, chci trochu vytrávit. Myslím, že k rozjímání, meditaci…a povalování se to hodí, takže strava až od čtvrtka.

Tma je tu dokonalá, několikrát dostanu záchvat smíchu (kdosi vtipný jednou pravil něco v tom smyslu, že když se naučíme smát sami sobě, nevyjdeme ze srandy celý život). Při pohybu a přesunu směr wc, nebo umyvadlo ztrácím orientaci, stěny jsou najednou podivně zakřivené, fascinuje mě, jak na tak malém prostoru dokážu bloudit. Později se mi několikrát vybaví scény z filmu „Harry Potter“, kdy se měnil prostor chodeb a schodiště… zažívám něco podobného.

Zavírám oči a po nějaké době mi najednou naskočí živé vzpomínky na přítele, s kterým jsme náš vztah před pár lety hloupě nezvládli. Mám chuť mu zavolat, jenže, cha jenže mobil se tu nepoužívá, to je jedna z příjemných stránek takového ozdravného pobytu 🙂 – Jste odstřiženi od internetu, mobilu…a zůstanete napospas sami sobě. No, kdy se vám to zase stane? A stejně – Jak volat někomu, kdo to zásadně nebere?

Podle rady si píšu stručné poznámky (sešitek i tužky k dispozici) – obyčejnou tužkou a velkým tiskacím písmem, i když občas přejdu do normálního písma. Zpětně pak vidím, že to funguje a velká část je čitelná, jen si nesmíte udělat zmatek ve svém značení, kde jste přestali psát. Bo – když pak napíšete dva texty přes sebe, tak je to těžko luštitelné.

Z poznámek: „Tma vás zpomalí – pokud si nechcete narazit třeba palec, nebo hlavu, tak zaručeně.“

Středa – „Mé Camino – tak by se mohla jmenovat knížka, kterou chci napsat.“

Ráno – dopoledne(??) spím, občas mě budí veverky, které dělají pořádný rámus. Vladimír mě upozornil, že je na střeše sem tam (anglicky sometimes 😉 uslyším, ze začátku mi to přijde veselé až roztomilé. Později začnu mít pocit, že se dobývají dovnitř, je to fakt razantní a když zrovna spím, tak ten náhlý randál je pomalu na infarkt, poslední noc je vnímám jako agresivní mrchy.

Dám si sprchu, když už jsem teda vzhůru – ledovku, i to jsem věděla předem. Poustevna má jen studenou vodu. Nejdříve s tím bojuju, pak je to ale parádní a až euforický pocit. Cvičím své sestavy na protažení zad a celého těla, ásany z jógy – tak důkladně a pomaluuu jako už dlouho ne. Naposledy možná na nějakém jogínském pobytu, kdysi…s vděkem vzpomínám na svého kamaráda a letitého jogínského cvičitele Petra.

Mám silnou potřebu vyvětrat, no ale okénko tu jasněže žádné není, jen dřevěné stěny a dole u země je malý fuk – větráček, který zajišťuje ventilaci. Dá se i zapnout a tím zesílit, pro mě je to ale málo. Jsem větrač – ráno je to první věc, kterou dělám – otevřu okna, balkon a větrám.

Chůze ve tmě – nevím jak kdo, ale já střídám cosi ve stylu – batole a podnapilý cvičenec tajči – buď jdu po čtyřech a nebo tedy ve vzpřímeném stoji , ovšempřesunuju se velmi pomaličku a zároveň rukama vláčným pohybem mapuju prostor.

Dostanu termosku s čajem, vychutnávám si pití a pak zas ležím.

Zápis: „ Tady nepotřebuju brýle, super!…. Už se na nikoho nevaž. Výstava fotek z Camina (v knihovně). Výlet do Žehuně.“

V polomeditačním stavu se mi opět otevírají vzpomínky a zaskočí mě, jak čerstvě a živě se mi vracejí některé zážitky, podle mě už zahojené rány – asi úplně ne, znovu se otevřou traumata prožitá (a myslela jsem si, že už i skoro zapomenutá).

Čtvrtek: Myšlenka dne – zápis: „Nic nemusím… Neposlouchej poradce, poslouchej sebe….Vyhodit fotky. (Před stěhováním po pobytu ve Tmě, které proběhlo takřka na den přesně o měsíc později – opravdu velkou část fotek vyhodím, tedy nevyhodím – nechce se mi mé osobní fotky dát do popelnice – spálím je ve svém Lese, trvá to dlouho a je to zvláštní pocit se dívat, jak bych mazala kus života..Hodně fotek mi ale stejně zůstalo).

Hledím do tmy, pak zavřu oči a okamžitě se mi rozběhne něco jak nádherný film, imaginace – jak bych pomalu stoupala nad krajinu, otevírá se pohled na lesy, moře, postupně se dívám z větší výšky, je to nádhera. Po nějaké době otevřu oči a místnost se mění, vidím stíny – odstíny černé a šedé, několikrát vidím svůj stín, jakoby tu bylo slabé světlo.

Kde je ale jídlo? Na dnes mám objednané – nevařené, neboli raw a už se fakt těším. Zápis: „Workaway – jdi do toho. (Workaway je celosvětový systém – možnost, jak cestovat a pracovat za stravu + ubytování). Sázet stromy. „

Vybírám z nahrávek na usb a poslouchám J.Duška – 4 dohody. Jeho skvělé vystoupení jsem viděla loni v Ostravě. Zápis: „Dát doma na nástěnku: 1. Nehřešte slovem. (Nepomlouvat, neubližovat)…Sázet stromy. (to není ze 4 dohod – to mi chodí odjinud). Tati, jsi tady?“

Ťuky ťuk, Vladimír je za dveřmi a tichým hlasem se ptá, jestli chci, aby šel dál. Tenhle způsob je dopředu vysvětlený a domluvený – můžete svého pečovatele pozvat na kus řeči anebo taky ne. Souhlasím s návštěvou, chvíli spolu posedíme a zeptám se na pár věcí – třeba ty stíny – jestli je to normální. Prý ano. Nemám potřebu si dlouho povídat, dostala jsem se do stavu jakéhosi ponoru do svého světa. A taky mám pořádný hlad. Loučíme se a já se s nadšením pouštím do jídla, je to skvělé!! Nepamatuji si, kdy naposledy jsem si jídlo tak vychutnala – a není to jen tím vyhládnutím. Ale taky tím, že mě nic nerozptyluje, nekontroluju sms v mobilu, nečtu si, neposlouchám rádio, nečučím do mejlů…jen jím a pomalu přežvykuju, vychutnávám a vnímám vše jen hmatem, chutí a čichem. Jím pomalu, mám čas.

Pátek: Zápis po meditaci: „Nehledej práci, žij!“ – tak to beru 🙂 … jen ještě jak to provést. V nahrávkách na usb jsem objevila meditačně-relaxační hudbu a skvělou, řízenou delší meditaci.

Kromě jiného tu dochází k napojování na Slunce, Měsíc…nádhera. Poslechnu si ji během pobytu několikrát. A pak ještě mluvené slovo – výklad o Kabale (stará židovská moudrost), pro mě zcela nové.

Cvičím a pak vymýšlím, co dál se sebou, něco jako nové podnikání a také jak dál s bydlením. Hlava odpočatá a už zas vymýšla. Relax, meditace … a najednou přijde cosi jako velká vlna. Vlna uvolnění, otevření se a začnu naplno zpívat. Pořádně nahlas, ať z toho něco maj i veverky :-)) Od srdce, ze srdce…Jde mi to hezky (navzdory tomu, že o mně má mamka často vykládala, že zatímco ona s tátou mají výborný hudební sluch, tak já s bráchou nee..) třeba mě slyší?? Jde ze mě píseň ve stylu gospelu s textem „Oh my Lord, I am here…are you coming down to me?…“ Nevím, možná jsem někdy něco podobného slyšela, ale přišlo to ráz na ráz. Úžasně uvolněný a svobodný pocit, jde z toho síla a radost.

A ještě „4Dohody“:

2. Neberte si nic osobně (to je fakt těžké)

3. Nevytvářejte domněnky (tak si myslím, že v těch se motáme většinu svého života, pak se máme nějak domluvit)

4. Dělejte vše, jak nejlépe dovedete.

Dostanu skvělé vegetariánské jídlo, které si opět důkladně a pomalu vychutnám. A podle jídla také vím, že je odpoledne. Jsem tu ztracena v čase i prostoru. Při pohybu chatkou mám přeludy – jasně vidím obrysy trámů apod, nic takového tu ale není, strop je dostatečně vysoký. I tak občas skloním hlavu, nebo jdu s rukou před sebou, abych se o „trám“ nepraštila.

S Vladimírem jsem domluvená, že v sobotu ráno za mnou přijde a po přechodu ven na světlo budu moci posedět venku na zahradě v malé, průhledné pyramidě. Můžu tu pobýt třeba půl den a pak teprve vyrazit směr domov. Na začátku jsem se na tenhle pozvolný přechod a posezení v přírodě hodně těšila, jenže….

Jenže mě už moc chybí pohyb a těším se nejen na čerstvý vzduch, ale také na chůzi.

A tak nakonec v sobotu ráno vykouknu sama ven, už je denní světlo a po deštivém počasí v době mého příjezdu ani stopy, je jasná obloha a začíná krásné ráno. Cítím, že na další sezení vůbec nemám chuť, jsem chodec, pěšák (občas i běžec a ryba-čochtan), walker. Let ́s go. Nechám v chatičce krátký dopis s vysvětlením a vyrazím mezi stromy tou krásnou, takřka lesní zahradou.

Když vyjdete po takové době ze tmy do začínajícího dne a vycházejícího slunka tichou krajinou, vnímáte vše stonásobně a s otevřeným srdcem. Do Prostějova je to ale kus cesty, z požehnaných míst jezdí většinou jen 2 busy denně, jestli… Šlapala jsem vesnickými silničkami, s taškou přes rameno a doufala v popojetí stopem – asi po 7-8km se zadařilo. Docela dost aut mě předtím minulo. S příjemnou dámou, která mě odvezla na prostějovské náměstí, jsme si říkaly, že se všichni teď nějak víc bojí a ona, že stopaře nebere. U mě udělala výjimku.

Nenechme se zpracovávat médii natolik, že se budeme bát jeden druhého. A pro samou opatrnost třeba zapomeneme žít. Vláčkem jsem dorazila do mé milované Olomouce, hezky na cestě. Asi jsem si nemohla vymyslet příjemnější přechod zpět do běžného života.

V centru Olomouce jsem pomalou chůzí došla ke katedrále sv. Václava, kde už jen ten okolní prostor stojí za rozjímavou procházku. V prosluněné katedrále po chvíli začaly hrát varhany, o den dříve když jsem poslouchala část nahrávky s J.Duškem, v závěrečné části (moc doporučuju) kromě jiného mluví o důležitosti odpouštět a odpustit. Popošla jsem k bočnímu oltáři a zvědavě se začetla do jednoho z těch papírků, které jsou většinou položené na lavicích. Byla – je to modlitba a rozjímání o odpuštění. „Pane, rád bych teď v síle Tvého svatého Ducha odpustil každému, kdo mě v životě zranil. Prosím Tě, pronikni nyní i do těch oblastí mého nitra, které ještě nejsou naplněny silou Tvého odpuštění. …“

Vyšla jsem ven a pokračovala hned do vedlejší kavárny ve zdejším muzea, tudíž v krásném prostoru a většinou v klidu. Po ranní cestě jsem se těšila , co dobrého si dám (toasty a kakao,hmmm). Další nahrávka, kterou jsem občas poslouchala, byly rozpravy o Kabale, při vstupu do kavárny jsem se zahleděla na zdejší výstavu – černobílé fotografie, zdařilé a ze současného života ortodoxních Židů v Jeruzalémě.

A tak zas volným krokem ven a procházka jen tak, kolem náměstí a pak kostel sv. Michala – můj letošní objev. Už jen ten nápis ve vstupu: „Otevřeno každý den od svítání do soumraku.“ Tu jsem byla poprvé a při vstupu dovnitř – růžový mramor, staré malby, baroko,…mi naskočila vzpomínka na benátské kostely. Později si přečtu malé info – pod barokní přestavbou jsou podepsání italští architekti a je to prý jedna z prvních staveb na Moravě ve stylu severoitalského baroka. 🙂

Už jsem chtěla jít a pak jsem si všimla nenápadné cedulky – že prý se dá jít nahoru na věž.Vyjdu do boční chodby, koukám, kde je nějaká kasa – nikde nic, jen schodky nahoru a otevřené dveře. Nahoře je výhled na jednu stranu města + malá expozice z historie opravy věží a výroby nových zvonů, a když vylezete úplně nahoru, díváte se zblízka na 3 obrovské zvony. Info a fotky zde:

http://tourism.olomouc.eu/sights/cathedrals-churches-and-chapels/detail=223/cs

Já tentokrát nemám žádné fotky – vybitý mobil a nabíječka doma, to byl klid. O to víc jsem si vše vychutnala, krásnou sobotu zakončila na Sv. Kopečku. Pak už jen cesta vlakem do Ostravy, do reality, kde mě čekal prodej bytu, stěhování….náročný čas, kdy jsem si několikrát vzpomněla na Poustevnu a měla jsem velkou chuť se tam jít schovat..

Zdroj: http://radomilaantosova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=568815

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *